Svatbení

Změna společenské role na tchýni mi byla ulehčena tím, že jsme si společně užili krásnou svatbu, skutečnou veselku, se spoustou přátel i příbuzných. Když mají mladí rodiče prakticky dvojmo, k tomu sourozence vlastní i polovlastní, ono se to nasčítá.

Ale samotným synovým ženěním se tu chlubit nechci. Na přípravy jsme měli necelý půlrok. Svatba měla být docela velká, počítalo se na sedmdesát hostů. Po teoretické domácí části jsme začátkem května vyrazili ve čtyřech domlouvat raut. Dohodlo se toho hodně a aspoň jsem si prohlédla místo konání v Českém ráji.

Dali jsme dohromady trochu netypický průběh, totiž oběd pro nejbližší příbuzné jen v přímé linii bude před obřadem a jinde, pak se všichni sejdou u hotelu a přesun do kaple již bude průvodem pěšmo, protože je to opravdu blízko. Hlavní raut začne až odpoledne a uvidíme, jak to vydrží.
Napadlo to babičku, když jsme řešili, co s ostatními hosty, zatímco rodina bude obědvat. Když je svatba mimo Prahu, nechtěli jsme je jen tak poslat pryč, ať se vrátí až večer. Nejdřív se nám to zdálo jako pěkná blbost, ale nakonec se myšlenka ujala a ukázala se jako dobrý tah.
Nevěsta si původně přála grilovat kýtu, ale nechala se přemluvit na grilování, které zase může nabídnout více druhů masa a pro počítané množství lidí bude organizačně snazší. Komické bylo, jak při domluvě menu nabízela paní provozní: "Tak dáme eidam..." Načež my všichni sborově: "Neee, Eidam neee!!", aniž bychom o tom dříve mluvili. "Pomazánky?" "Neee, pomazánky ne." To samé u masa na gril. Provozní: "Kuřecí prsa..." "Nééé, to né, prsa né..." Ale nechali jsme se v tomto bodě přemluvit aspoň na symbolické množství pro nějaké notorické dietáře. Koláčky a cukroví jsme mohli přinést vlastní, to hotel stejně nezajišťuje - a to byl impulz, na který jsem čekala.
 
Z rodiny na všech stranách mám k pečení a vaření nejblíže, a tak nikdo neprotestoval, když jsem se ho ujala - výborně, určitě si užiju jak pečení, tak zábavu! Pomocníci se rovněž nabídli, tak tím spíš. Celý půlrok jsem průběžně zkoušela různé vhodné druhy pečiva, a to sladkého i slaného, protože jsem potřebovala, aby bylo nejchutnější třetí den od upečení, případně trvanlivější, a mohla jsem ho připravit už s předstihem. Od května jsem sledovala i příslušné slevy hlavně v sortimentu tuků a povedlo se mi jich většinu nakoupit za polovic! Hodně jsem pochybovala o správném množství, ale nakonec to tak nějak vyšlo.
Mladí celkem rozumně nechtěli žádné krémové a podobné druhy cukroví, ba ani svatební dort - místo něj měla být nevěstina oblíbená tříbarevná buchta od babičky. Znamenalo to dobré ulehčení, a tak jsem po mnoha vnitřních i vnějších bojích a řízených ochutnávkách i shánění zaručených informací dospěla k tomuto seznamu domácího pečiva:
 
cukrářské koláčky s náplněni (mák, tvaroh, povidla, švestky) a drobenkou
klasické linecké s rybízovým džemem
bretaňské máslové sušenky
tvarohové kokosky
 
slané rohlíčky plněné masem se zelím
slané muffinky-hrudky s pršutem, olivami a sýrem
 

 
Pro plánovaný počet lidí bylo podstatné zaměřit se na množství, ale druhů stačilo. V posledních dnech se pekly koláčky, pak kokosky a naposled oba slané druhy, ostatní naopak byly upečené s předstihem. Zpracovala jsem dohromady snad dvanáct kilo mouky a dvě plata vajec, nějakých pět kilo másla a dalších tuků...ale to jen tak pro představu, podrobněji uvádím na blogu v rubrice Povídání u stolu. Tam také najdete příslušné recepty.
Šlo  okolektivní dílo, bez nových příbuzných, dlouholetých kamarádek ani nezdolné máti bych to sama nezvládla, velký díl dřiny odvedl robot. Nákupy a transport surovin zase skvěle obstarali muži, osoba blízká i ženich.
 
Na společném pečení oceňuju právě tu vznikající pospolitost, i různé nečekané interakce, vynucené okolnostmi - když jsem poslední den příprav odpadla kvůli krční páteři, kamarádky i osoba blízká vše zastali. Během svatebních příprav jsme se sblížili i s rodiči nevěsty, poznali se i další členové rodin a kamarádi, takže na svatbě to nebylo MY-VY...ženich si přál, aby byla pohoda, k čemuž významně přispěl i on svým dílem. Další známí mě litovali, že to musí být o nervy - ale kdež, o žádné nervy nešlo.
 
Bylo to vidět hlavně v průběhu svatebního dne, kdy, ač formální obřad, vládla uvolněná atmosféra, pořád jsme se něčemu smáli i dík tomu, že vše běželo jako na drátkách. To samozřejmě vyžaduje nějakou přípravu, ale i schopnost improvizace. Obojí syn v roli moderátora i režiséra své svatby uplatnil vrchovatě, a prostě pyšná matka si neodpustí dodat, že vše projasnil i svým charismatem.
Nakonec jsme napočítali celkem asi sto účastníků, ale někteří se během dne měnili, odjížděli a přijížděli.
Oběd na statku chutnal, raut doplněný vším domácím pečivem taky dopadl dobře. Doufejme, že hlavní smysl velkých slavností zcela v duchu lidové filozofie Jaký začátek, takový konec, byl dostatečně naplněn a přinese novomanželům štěstí.